Buffy a Angel

Bolest. Dají se pocity vyjádřit pouze jedním slovem? Mohou naše smysly vnímat jenom díky jedinému vjemu? Bez míšení dalších jako vztek, bezmoc, hněv či strach? Bolest. Ne fyzická ale ta uvnitř. Ta, která už ničila tolik lidských bytostí. Ta, díky které lidé bojují a zabíjejí jeden druhého, díky které se rozpoutávají války nejenom mezi jednotlivci. Ta, která má sílu zničit celý svět. Čistá, hluboká a tak nekonečná. Právě ta, která jí sžírá zevnitř. Kousek po kousku postupuje jejím tělem a až jí pohltí celou, nezbude nic než prázdná schránka. 

Už druhý den ležela na posteli ve stejné póze, se stejným výrazem ve tváři slepě pozorovala strop. Bez hnutí, jako mrtvola. Přesně tak se přála cítit. Znovu mrtvá. Toužila po tom klidu, lásce a hřejivém pocitu, který zaplavoval celé její tělo na tu krátkou chvíli, než jí přivedli zpět. 

Natáhla ruku k nočnímu stolku a bez jakéhokoliv jiného pohybu z něj vytáhla zmuchlaný kus papíru. Bylo vidět, že ho jeho majitelka neměla příliš v lásce. Posadila se, rozložila ho před sebe. Opatrně ho uhladila tak, aby znovu neroztrhla místa, která už byla polepená lepícící páskou. Začala číst. Věděla, co je uvnitř. Četla ho snad milionkrát ale pokaždé, když ho rozevírala, doufala, že se obsah změnil. Doufala, že najde něco úplně jiného. Něco jako vyznání lásky, něco krásného a milého. Místo toho jí tam neutrálním a až formálním tónem oznamoval, že s ní potřebuje v soukromí mluvit o jedné velice ´důležité a osobní záležitosti´. 

´Idiote!´ Povzdechla si a znovu a znovu si prohlížela jednotlivá slova. Písmeno po písmenku. Kdyby tušila, co jí tam čeká, vůbec by za ním nejezdila. Kdo by ale po tom tak krásném i když bolestivém setkání předpokládal, že to co se teď odehraje, bude jedna velká studená sprcha? Nikomu neřekla, že za ním jede. Místo setkání bylo určeno opět uprostřed, někde mezi, na neutrální půdě. Přijela tam dřív než on a než dorazil, slastně vzpomínala na jejich poslední setkání. 

Radost z toho, že byli opět spolu, jejich dotyky, jejich rozhovory a láskyplné pohledy. Zvuk jeho blížícího se auta jí vytrhl z jejích vzpomínek. Ještě než zastavil, radostně vyskočila na nohy a běžela ho přivítat. Než stihl cokoliv říct, skočila mu do náruče a aniž by mu dala šanci na jakoukoliv reakci, rychle se svými rty vpila do těch jeho. Jenže jeho tělo se zdálo být chladnější než obvykle, jeho gesta jakoby pozbyla tu lásku, která pro něj byla tak typická a jeho tvář… Ten kamenný výraz si pamatovala z doby před maturitním plesem a nebo, že by… Angelus? Rychle tu myšlenku zahnala. Uchopil jí za ramena a odtáhl jí od sebe do bezpečné vzdálenosti. ´Co se to sakra děje?!´
„Musím s tebou mluvit.“ Nedokázala číst v jeho očích. Byly tak tmavé až se jí hrdlo stáhlo úzkostí. 
„Dobře.“ Posadila se na kámen, na kterém ho vyčkávala. Opatrně si k ní přisedl, ale jakmile usedl, znovu vstal a začal před ní přecházet sem a tam. Neodvážil se jí podívat do očí…
„Buffy, to co ti teď chci říct…chci, abys věděla, že jsem o tom hodně přemýšlel a nebylo snadné se tak rozhodnout.“ Konečně se na ní podíval, jako kdyby očekával nějakou nápovědu. Co by mu na tohle měla asi sakra říct? „Mám syna.“ Ta lehčí část se z něj vysypala poměrně rychle. Zamračila se, jak se snažila pochopit to, co jí právě sdělil. Nechápala to. 
„Byla to Darla. Oživili jí, ale teď je mrtvá. Už navždy.“
„Darla.“ Jen tiše zašeptala. Spal s Darlou. Má syna s Darlou. Ne, tak to přeci nemá být. Ona je ta, se kterou má mít děti. On má být přeci s ní.
„Buffy, Connor je to nejdůležitější, co teď mám a já mu chci věnovat vše, co budu moct. Chci, aby měl úplnou rodinu, aby mu naprosto nic nechybělo.“
Buffy při jeho slovech poskočilo srdce radostí. Žádá jí snad, aby žila s nimi? Konečně budou spolu. Co na tom, že Connor není její. Je jeho a to jí stačí. Bude ho milovat, stejně jako jeho otce. Budou spolu… koneč…
„Buffy, já a Cordelie jsme se rozhodli, že se vezmeme.“ Jeho slova ťaly do jejího srdce jako blesk do ticha noční oblohy. ´To není pravda, to není pravda, to není pravda.´
Ustoupil pár kroků vzad a čekal na útok. Ticho. Buffy seděla s tupým pohledem před sebe a tiše odmítala přijmout, to co jí právě řekl. Určitě to byl vtip. Sice hodně špatný ale vtip. 
„Cordelie.“ Jestli nemohla pochopit Darlu, pak tohle teprve ne. 
„Žijeme spolu od té doby, co se Connor narodil. Hrozně se změnila, víš?“ Zaslechla snad v tónu jeho hlasu to, co vždycky patřilo jen jí? Poklekl před ní a vzal její třesoucí se dlaně to těch svých. 
„Chtěl jsem, abys to věděla, Buffy. Stále jsi pro mě důležitá, navždy budeš mít místo v mém srdci, ale jak sama dobře víš, musíme se pohnout dál. Miluju Connora a… já nevím, co přesně cítím ke Cordelii. Nevím, jestli jí miluju, ale chceme nám dát šanci. Prosím tě, řekni něco.“
Poprvé za tu dobu mu pohlédla do očí. Nikdy v životě v žádných neviděl tolik bolesti. 
„Co chceš slyšet?“ Slzy jako hrachy se jí kutálely po tvářích. „Mám ti pogratulovat?“
„Bože Buffy. Pochop mě. Já se musím pohnout dál. Kvůli němu, kvůli sobě a Cordelii a i kvůli tobě.“
„Díky za ohleduplnost.“ Netušila, že v tuhle chvíli dokáže být sarkastická. Její krásný sen se pomalu ale jistě měnil na noční můru. 
„Doufal jsem, že mě pochopíš.“ Vstal a otočil se k ní zády. 
„Pochopím? Jak tě asi tak mám pochopit?“ Křičela na něj nepříčetně. „Co sis sakra myslíš? ´Oh Buffy, mám syna. A budu si brát Cordelii. Kdysi jsem ti sice řekl, že jsi jedná osoba, kterou jsem kdy miloval, ale hej… není to skvělá zpráva?´“ 
„Přestaň!“ Angel zavrčel výhružně. Nepřestane. Proč? On jí před chvíli vyrval srdce z těla, tak proč by kruci měla přestat. Vstala a přešla blíž k němu. Stále byl k ní otočen zády. 
„Víš, co mě zajímá? Jak to máte vyřešené s kletbou? To jí miluješ tak málo, že s ní budeš spát? Nebo si to budete rozdávat s řetězy?“
„Buffy!“ Obrátil se k ní, ale ona nehodlala zastavit.
„Doufám jen, že si snad nemyslíte, že se spolu normálně vyspíte a já hned po telefonu ´Ahoj Buffy, Angel nemá duši… zase.´ skočím do auta a pojedu tě někam lovit. Nebo vám snad na to kývla už Faith? Vau, to byste si to mohli rozdat všichni tři, vsadím se, že…“
Angelova pěst utnula Buffyin hlas tak nečekaně a tvrdě, až ztratila rovnováhu a upadla na zem. Cítila částečky písku, jak se jí zadírají do dlaní. Vzhlédla k němu s pohledem plným beznaděje a zoufalství. Přála si ať se k ní sehne a začne jí utěšovat. Tak hrozně toužila po teple jeho náručí. Jenže on se nad ní tyčil s dlaní stále zataženou v pěst a s čelistí pevně zkousnutou. Nechtěl jí uhodit. Nechtěl jí ublížit, ale nedala mu jinou možnost. Musel se nějak bránit. Nemělo cenu dál pokračovat. Řekl jí co chtěl a teď toužil po tom, vrátit se co nejrychleji do LA. Otočil se na podpatku a svým typickým těžkým krokem se vydal k autu. 
Opouštěl jí napořád. Nemohla ho nechat jen tak odejít.
„Angele!“ Vykřikla s hlasem, ze kterého přímo čišelo zoufalství, děs a láska. Pomalu se otočil a jeho pohled se jí bolestivě zařezával pod kůži. „Miluji tě.“ Už jen tiše zašeptala, avšak z výrazu jeho tváře si nebyla jistá, zda jí slyšel. V jednu chvíli měla pocit, že udělal krok jejím směrem, ale zřejmě se jí to jen zdálo.
„Já tebe ne.“ Vyslovil to tak tvrdě, jak jen bylo možné, došel ke svému autu, zabouchl za sebou dveře a odjel pryč. Přijela za ním nadšená a konečně po dlouhé době zase trochu šťastná. A on z ní udělal trosku. Znovu. Zanechal jí slabou a zničenou, neschopnou jediného pohybu, sedět v slzách na prašné cestě. 

´Idiote!´ netušila vlastně, jestli to adresovala sobě nebo jemu. Vzteky zmuchlala ten cár papíru a mrštila jím o zeď. Paprsky zapadajícího slunce jí vesele ozařovaly polovinu pokoje. Netušila, jak mohla tak dlouho přežít. Nechtěla cítit tu bolest, toužila po tom, aby to všechno odplulo. Proč jí vstoupil do života? Na chvíli došla v přesvědčení, že musela v minulém životě někomu opravdu hodně ublížit, protože proč by pak jinak tak hrozně trpěla. Došla do koupelny a pustila oba kohoutky. Nepřidala si tam pěnu do koupele. Chtěla mít vodu čistou a průzračnou. Posadila se naproti vaně, opřela si zpocená záda o studené kachlíky a rozplakala se. Proč jí nemůžou nechat na pokoji. Proč jí celý svět tak hrozně nenávidí?

Až po té, co se auto zastavilo na příjezdové cestě si uvědomila, že celou jízdu byla totálně mimo. Nepamatovala si vůbec nic. Nechtěla, aby jí viděli takhle zničenou a proto si rychle rozpustila vlasy, setřela si obličej a pokusila se nasadit nepatrný úsměv. Vešla do domu, ve kterém panovalo naprosté ticho. Oddychla si a tiše se vydala do svého pokoje. Dneska večer už neměla sílu na hlídkování. Vyčerpaně padla oblečená do postele a ještě než usnula, si vzpomněla na to, co by tomu asi tak říkal Spike, kdyby tušil, co se dnešní noc odehrálo.

Druhý den ráno se sice Buffy zdála všem poněkud zamlklejší, ale nepřikládali tomu větší váhu. Alex pojal ráno podezření, že mu snad někdo chodí krást benzín, ale to bylo asi tak všechno, co by jí mohlo prozradit. Všichni se odebrali buď do školy nebo do Magic shopu a tak Buffy zůstala doma sama. Věděla, že Spike zahání žal alkoholem a tak celý den strávila tím, že hledala a následně do sebe vylila veškeré zásoby alkoholu, které doma našla. Včetně kapek proti kašli. Stihla to ještě než se ostatní vrátili a vzhledem k tomu, že chtěla víc, načmárala roztřeseným rukopisem na kus papíru vzkaz, že jde nakoupit a pak na hlídku a vydala se do prvního baru, který jí stál v cestě.

„Co zase chceš?“ Otočila se otráveně, když se jí při cestě do dalšího baru postavil na blond odbarvený upír. 
„Ježiši přemožitelko, trochu laskavosti do toho umírání.“
„Dej mi pokoj.“ A snažila se ho obejít.
„Stůj.“ Pevně jí chytil za rameno. Přivřel oči, jak cítil něco známého, něco co sem ale nepatří. „Tys byla s ním?“ Nevěřícně se jí zeptal.
„S Angelem? Jo.“ Znechuceně si odfrkla. „Byla. Hezky jsme si popovídali. A víš ty co? Třebu bude Angel chtít, abys mu šel za svědka.“ Přiopile se zasmála svému rádoby vtipu. Spike na ní jen nechápavě koukal. „Bude svatba. Tádamtadá tádamtadá.“ Zatočila se dokola ale jen co se zastavila, otáčející se žaludek jí připomněl, že dneska by měla míru pohybu značně omezit. 
„Jsi opilá.“ Došlo mu
„Bingo. Jak´s to poznal?“ Přestal jí bavit. Chtěla pít. Hodně pít. Chtěla se opít tak, aby se už nikdy neprobrala. „Tak,“ poplácala ho po rameni, „ráda jsem si s tebou popovídala a teď bych ráda zase šla.“ Popošla pár kroků, když jí Spike znovu zastavil. Vlastně by si jí mohl úplně v klidu přehodit přes záda s jediným rizikem, že by mu je pozvracela. 
„Půjdu s tebou.“
„Nestojím o společnost, jasný?“
„Jsi totálně mimo. Sama nikam nepůjdeš.“
„DEJ MI POKOJ!“ Zakřičela a strčila do něj takovou silou, až odlétl na protější popelnice. Rychle se otřepal.
„Fajn, jak myslíš. Jen si běž, ale jedno ti říkám, díky chlastu nezapomeneš.“
„Budu si to pamatovat.“ Ušklíbla se a pomalými, stále ještě vrávoravými kroky se vydala ke svému cíli.
„Věř mi.“ Pronesl už pro sebe Spike a zapálil si cigaretu. Znal jí líp než si myslela a bylo mu naprosto jasné, že v tomhle stavu by se neubránila ani klaunovi. Přísahal, že až toho idiota potká, dá mu co proto. Ještě moment pozoroval její mizící záda a pak se s pohybem kočky vydal za ní. 

„Ještě jednu.“ Opileckým gestem si objednala další skleničku nějakého neidentifikovatelného alkoholu, po kterém jí však bylo velice příjemně. 
„Máte tu volno?“ Ozval se za ní sametový hlas. Na vteřinu zadoufala.
„Vypadám snad, že bych na někoho čekala?“ Odsekla až příliš drze a znovu upřela veškerou svou pozornost k té zlatavé tekutině před ní.
„Trable s láskou, co?“ Nedal se jen tak odbýt. Přinutila se na něj podívat a málem vyprskla smíchy. Nebylo sice proč, ale jí to v tu chvíli přišlo tak vtipné. Pokud byl Angel ztělesněním noci, pak tenhle chlápek představoval přímo den. Naprostý opak. Malý, podsaditý (mírně řečeno), pleška, knír, věk kolem padesáti a i přes pach alkoholu bylo pro Buffy docela snadné zjistit, co měl k obědu. 
„Nechcete si o tom promluvit?“
„Nepamatuju si, že bych si objednala zpověď donáškou.“
Slizce se zasmál a Buffy kupodivu s ním. Spike je oba z dálky pozoroval a v tichosti hlídal svůj poklad, aby neprovedla nějakou hloupost. 

„A pak mi jen řekl, že neví, jestli jí miluje nebo ne ale že jím chce dát šanci, no chápeš to?“
„Blbec.“
„Jo, přesně. Idiot. Já ho milovala celou svou duší. Obětovala jsem kvůli němu tak moc a on mi jen tak řekne…“ Škytla a hřmotně si říhla. Chlápek vedle na barové židličce se zasmál.
„Promiň.“ Omlouvala se s přihlouplým úsměvem.
„V pořádku.“
„Já jen… nejsem zvyklá pít.“ Usmála se. „Já jen… nechápu to. Tohle měla bát věčná láska. Je to moje chyba?“
„Stoprocentně ne.“
„Hm… no, asi půjdu. Množství alkoholu vypitýho za dnešek značně převýšilo posledních devatenáct let. Kde mám sakra peněženku?“
„To je v pořádku. Já to zaplatím.“
„Ne, to nemůžu chtít, vážně…“
„Žádný problém, opravdu.“
„Okay. Díky.“ Zvedla se a pomalu opouštěla poloprázdnou putyku. Mlsně jí sledoval a číšníkovi stihl zaplatit ještě než vyšla poslední schody ven. Rychle sebral svoje věci z pultu a spěšně se vydal za ní. Dneska v noci si užije. Spike byl sice zabraný do rozhovoru s nějakým potulným démonem, ale tohle mu neuniklo. Beze slova se zvedl, hodil na stůl bankovku a vyběhl za nimi do noci. 

´Tohle nebyl sakra dobrý nápad.´ Už po několikáté se opřela a zídku a znovu a znovu dávila obsah svého žaludku. Nevšimla si obtloustlé postavy, která se k ní pomalu ale jistě s pohybem rádoby lovce blížila. 
„Slibuju, že už nikdy nebudu pít.“ Snažila se ujít pár dalších kroků.
„To bys opravdu neměla, kočičko.“ Ozvalo se a před ní se vynořil onen cizinec z baru. Jednu jí vrazil, Buffy ztratila rovnováhu a svezla se mu k nohám. 
„Dneska si to užijeme.“

Spike začal panikařit. Procházel ulice už skoro dvacet minut a stále je nemohl najít. Byl si jistý, že jí ucítí kdykoliv a na jakoukoliv vzdálenost. Tohle ale bylo zlý. Hodně zlý. ´Přemýšlej, tak sakra mysli…Kdybys byl opilá Buffy, kudy bys šel nejrychleji domů?“ Oči se mu rozšířily hrůzou. Bleskurychle se otočil o 180 stupňů a vydal se znovu na trasu bar – dům Summersových. Modlil se, aby nebylo pozdě. Po chvilce zjistil, že narazil na správnou stopu. Pach alkoholu a znechuceně si uvědomil, že i obsahu jejího žaludku, cítil jen díky svým upířím smyslům. Čím víc se blížil, tím víc cítil i vůni nebo spíš pot někoho dalšího. Nedaleko Buffyina domu je spatřil. Zdálky viděl, jak se zvedá ze zídky, jak se před ní znenadání vynořila další postava, jak jí uhodil. Kdyby to bylo možné, začala by Spikovy z hlavy stoupat pára, jak jeho rozzuření přesáhlo míru únosnosti. Vycenil své tesáky a rozběhl se jejich směrem. 

Buffy plakala a bez účinku se snažila ze sebe setřást to odporné individuum. Jak moc si přála mít svou sílu. Bouchala do něj pěstmi, škrábala a kopala, ale on jí jen zavalil svým ohromným nechutným tělem. Cítila jeho ruce na svém těle, jeho odporný hlas, jak jí šeptal, že mu něco dluží a ať je v klidu, že se jí to bude líbit a že si o to celou tu dobu říkala. Z dálky slyšela, jak jí chrčel do ucha, že když bude hodná, tak jí neublíží. Cítila, jak jí roztrhl tričko a jak se jí snaží dobýt do kalhot. Tak strašně moc se bála. Chtělo se jí znovu zvracet. Věděla, že tohle nemůže vyhrát, tak hrozně moc chtěla pryč. Tak hrozně moc sama sebe nenáviděla. Zavřela oči a doufala, že už je nebude muset nikdy otevřít. 

V tu chvíli ho Spike popadl za bundu a odhodil ho od Buffy jak kus hadru. Útočník se nechápavě zvedl ze země a jen co spatřil Spikův upíří obličej, s děsem v očích vzal nohy na ramena. Spike poklekl k Buffy, která se třásla zimou, odporem a hnusem, sundal si svůj kabát a zabalil jí do něj. Bál se, aby jí ještě víc neublížil a proto jí opatrně objal svými pažemi a kolébal jako malé dítě. Jedna slza následovala druhou a ne a ne přestat. Cítila se tak… nedalo se to vyjádřit. Spike jí šeptal uklidňující a zamilovaná slovíčka a kolébal se s ní do té doby než mu vyčerpáním usnula v náručí. Opatrně se s ní zvedl a odnesl jí domů. 

Dům žil ve svém poklidném tempu, když Spike přinesl špinavou a vyčerpanou Buffy dovnitř. Vzbudila se, když jí ukládal do postele. Bála se zůstat sama. Odvedl jí do koupelny, kde jí připravil věci na sprchu a se slovy, že počká dole s ostatními, za sebou zavřel dveře. Buffy se osprchovala a rychle si zalezla do postele. Spike dole ostatním pověděl, co se přihodilo. Nepopisoval nic do detailů. Stručně, jasně a s tím, že Buffy bude určitě v pořádku. Nakonec zvedl telefon a vytočil číslo do LA. 

Už neměla sílu plakat. Stále seděla v koupelně na zemi a pozorovala, jak se vana pomalu plní. Už tu nechtěla být. Cítila, že sem nepatří. Její místo je přeci v nebi, tak proč to ostatní nechápou. Pomalu se svlékla a opatrně vstoupila do párou ověnčené vody. Ponořila se až po krk a zavřela oči. Okamžitě spatřila jeho oči, všude kolem cítila zápach alkoholu a jeho dech. Měla pocit, že i tady v bezpečí domova, cítí jeho ruce na svém těle.
„Ne!“ Vykřikla a se šplouchnutím se rychle nadzvedla. Takhle už to dál nejde. Ničí jí to. A tak moc to bolí. Uvažovala. Nebyla přeci první ani poslední, komu se něco takového přihodilo a ty ostatní se s tím naučily taky žít. Jenže ona není jako ostatní. Ona je ta jediná. Vyvolená. Ta, která nese tíhu celého světa na svých bedrech. Ta, jejíž dar je její smrt. Usmála se. ´Smrt je tvůj dar.´ Věděla dobře, do které přihrádky má šáhnout. Vlastně o tom přemýšlela už od té doby, co se vrátila ze setkání s Angelem. Ale až teď jí to všechno dávalo smysl. Malý, lesklý, kovový předmět se jí zablýskl mezi prsty. Je to tak snadné. Zavřela oči a ponořila ruce pod vodu. Chtěla, aby to bylo pomalé a proto rána nesmí být moc velká. Nevydala ani jediný hlásek, když žiletka prořízla její jemnou kůži na zápěstí. Rychle to zopakovala na druhé ruce a pak už jen nechala vodu měnit se na barvu ranních červánků. 

Stál před jejím domem už dobré dvě hodiny a stále nenašel odvahu dojít ke dveřím a zaklepat. Celou tu dobu se proklínal za to, jak jí pověděl o svém vztahu s Cordelií a že jí to vůbec pověděl. Když vystoupil z auta a ona se mu vrhla do náruče, všechno najednou vypadalo tak jednoduše. Jen vzít Connora a někam spolu s ním a s Buffy odjet. Její rty byl balzám na jeho duši. Tak hrozně moc po ní toužil. V mysli mu vyvstanula Cordy. S těžkým srdcem od sebe Buffy odtáhl. Její oči se smály. A on se nenáviděl za to, co jí v příští chvíli bude muset způsobit. O Connorovi a Cordy to z něj vypadlo celkem rychle. Až se divil. Její reakce ho nepřekvapila. On by zřejmě reagoval naprosto stejně, jenže když na něj vztekle křičela kvůli duši, neovládl se a vztekle jí jednu vrazil. Zhrozil se toho, co udělal. Zatoužil po tom, se k ní sehnout, obejmout a už nikdy ze svého náručí nepustit. Ne. Takhle to bude lepší. Odcházel od ní. Když na něj zavolala jeho jménem, něco v něm se zlomilo. Snad srdce? 
„Miluji tě.“
„Já tebe ne.“ V první chvíli nevěřil tomu, že to řekl. Miluje jí. Víc než kdy jindy a víc než cokoliv jiného. Neodvážil se podívat do zpětného zrcátka. Poprvé po dlouhé době si připadal opravdu mrtvý. 

Od té doby, co mu Spike volal ze Sunnydale, byl stále jak na trní. Bylo něco po půlnoci a on se právě vrátil z hlídky. V hale se pozdravil s Cordy a šel do své kanceláře. Nejdřív se rozhodl vyzvánění telefonu ignorovat, ale po chvíli se natáhl a zvedl sluchátko. 
„Angel Investigation, po…“
„Ty idiote! Víš, co jsi způsobil?“
Ze začátku nechápal. „Spiku?“
„Děkuj bohu za to, že jsi ještě na živu. Protože být to jen na mě, už máš předplacený lehátko na Copacabaně.“
„Hele na tohle nemám náladu.“
„Seš sobeckej, namyšlenej bastard, kterej kvůli svýmu egoistickýmu štěstí ničí všechno kolem sebe.“
„Jestli máš nějakej problém…“
„Znásilnili Buffy…“
Nejdřív si myslel, že slyší špatně. Když neodpovídal, Spike pokračoval. 
„Nevím, co jsi jí řekl, když jste se setkali. Pověděla mi akorát, že se budeš ženit. Celej den nasávala jak slíva a večer se vydala ven. Proboha, víš ty vůbec, jak jsi jí ublížil?“
„Já…“
„Jo, jo… Ty a zase jen ty. Chci, abys věděl, že ona tě možná za to, co se stalo neviní, ale přísahám, že až tě potkám, vyrvu ti tu tvoji zpropadenou duši z těla.“
„Do hajzlu přestaň na mě křičet a řekni mi, co se stalo?“
„Celý odpoledne obcházela jeden bar za druhým. Snažil jsem se jí zastavit, ale když jsem viděl, že to nemá cenu, šel jsem jí z cesty a jen jsem jí pozoroval, aby se jí nic nestalo. V tom posledním baru se k ní přitočil nějakej obtloustlej kretén a nalejval jí jednu za druhou. Viděl jsem, jak odchází… Sama. A on šel chvíli po ní. Vydal jsem se za nima. Ztratil jsem jí. Nevím, jak se to stalo, ale to je jedno. Našel jsem je po chvíli. Viděl jsem, jak jí praštil a jak se jí pokoušel znásilnit. Doběhl jsem tam včas aby nedošlo k… no, víš čemu… jenže pro ní je to stejný. Je zničená a to všechno jenom kvůli tobě.“ 
„Jedu tam.“
„Opovaž se! Jestli se k ní přiblížíš, jestli tě tu jenom zahlídnu…“
„Kašlu ti na nějaký výhružky, jasný?“
„Fajn, tak jo. Jen přijeď. Možná bys měl vědět, že to pro ní bude poslední hřebík do rakve. Gratuluju ti, Angele. Hodně lidí se jí snažilo ublížit. Já byl mezi nima. Ale ty seš jedinej, kdo ji dokázal takhle zničit. Opravdu Angele, gratuluju. V ničení seš třída.“ A prásknul hlasitě sluchátkem. Angel ještě chvíli nevěřícně pozoroval telefon, jakoby se mu to snad jenom zdálo. Popadl kabát a vyrazil ven. Tohle se nemělo stát. 

Do Sunnydale dorazil nedlouho potom. Ihned obešel všechny bary. Vypátrat toho násilníka nebyl problém. Seděl v jednom z nich a vesele vykládal barmanovi, jak se mu podařilo přefiknout jednu hezkou blondýnku. V jednu chvíli byl středem pozornosti, v té druhé se v hrůze krčil před tajemným cizincem, plazil se před ním a prosil o život. Nemělo to cenu. Angel si vychutnal každou minutu, kdy ho ten bastard prosil, ať ho ušetří. Angelus by na něj byl dozajista pyšný. 

Nepřineslo mu to uspokojení. Naopak se cítil ještě hůř. Vydal se k ní domů. Přecházel před domem, dokud si nedodal odvahy. Nechtěl mluvit s ostatními a proto vlezl přímo k ní do pokoje. Pozvání stále nebylo zrušeno a proto mohl neslyšně vklouznout dovnitř. Čekal, že jí spatří neklidně oddychovat v posteli, avšak ta byla prázdná. Do nosu ho udeřila kovová chuť. Vyděsil se. ´Ne ne ne ne... Buffy!´Rozběhl se ke koupelně a vyrazil dveře. Pára už vyprchala a první, co spatřil, byla vana plná červeně zbarvené vody. 
„Buffy!“ Rychle si svlékl kabát, popadl obinadlo z lékárničky a vytáhl mrtvolně bledou Buffy z vany. Voda cákala všude kolem a z konečků jejích prstů stále kapaly pomalinku rudé kapičky. „Buffy, prosím… otevři oči… prosím tě, neopouštěj mě…“ Zoufale jí šeptal do ucha, zatímco si jí položil do klína a obinadlem zaškrtil zápěstí těsně nad řeznými ranami. Nebyly velké, ale netušil, jak dlouho tam ležela. Jindy krásné plné rty vypadaly seschle a tak nepřirozeně bíle. Přitiskl jí obinadla na ránu, zabalil jí do ručníku, který ležel na zemi a tiskl jí k sobě. Kdy to bylo naposled, kdy kvůli ní plakal? Když věštci vrátili den zpět? Když mu Willow přijela říct, že je mrtvá nebo naopak, když se vrátila? Kolébal se s ní. Jeho pohyby přímo křičely po tom, jak byl zoufalý a bezmocný. 
„Otevři oči, prosím tě… neopouštěj mě… nesmíš odejít… prosím, Buffy… zůstaň tu se mnou… potřebuju tě… miluju tě… miluju tě… miluju tě…“ Uplynula hodina, dvě a on tam s ní stále seděl, celý zmáčený s ženou, kterou miloval nade vše. S ženou, kterou opustil a která právě opouštěla jeho. 

Znovu cítila to teplo. Bylo to tak příjemné. Jenže ještě jí chyběl kousek. Stála uprostřed tunelu a pomalu se blížila na konec. Za světlem, kde se nacházel ráj. Místo, kam patří. Už chybělo tak málo. Zastavila se. Cítila, jak jí něco stahuje zpátky dolů. 
´Nechci tam… já tam nechci.´ Rozběhla se, co jí síly stačila do té oslepující záře. 
„Neopouštěj mě… prosím, Buffy… potřebuju tě… miluju tě…“
Znovu se zastavila. Věděla moc dobře, komu ten hlas patří. Možná, že se jí to jen zdá. Možná, pokud se probudí, nikdo tam nebude. Už nechce trpět. Ještě chvíli pozorovala oba konce tunelu. Zhluboka se nadechla a vydala se vstříc jeho konci.

„Buffy… probuď se mi… prosím… probuď se…“ Cosi se nepatrně pohnulo. Zdálo se mu to? 
„Buffy?“ 
„Zima.“ Musel odezírat ze rtů, aby jí rozuměl. 
„Proboha.“ Rychle sebral svůj kabát a zabalil jí přes ručníky do něj. Jednou rukou jí objal a druhou dlaní jí pohladil po tváři. Vzhlédla k němu. Nezdálo se jí to.
„Proč?“
„Shh… Musíš odpočívat.“ Políbil jí na čelo a ona mu vyčerpaně odpočívala v náručí. 
„Angele?“ Odtáhla svoji tvář. Potřebovala mu vidět do očí. „Miluji tě.“
„Miluji tě.“ Políbil jí. Byla zpátky a to bylo to jediné, co teď mělo cenu. „Zavři oči. Musíš se prospat.“
„Odejdeš?“ Překvapeně na ní pohlédl. V jejích očích však spatřil pochopení. „Nechci, abys odešel.“ 
„Já musím.“
„Vím.“ 
Chvíli si ještě vychutnávala ten pocit blízkosti. 
„Angele?“
„Hm?“ Líbl jí do vlasů.
„Myslíš… myslíš, že my dva… někdy… spolu… dokážeme to?“ 
„Slibuju.“ 
„Polib mě, prosím.“
Angel vzal jemně její tvář do svých dlaní a dlouze jí políbil. „Musíš do tepla.“
„Dobře.“
Vstal a v náručí jí odnesl do ložnice. Opatrně jí položil do postele, počkal, než se převlékla, zkontroloval jí ještě naposledy zápěstí a měl se k odchodu. 
„Angele?“ 
„Ano?“ Otočil se k ní.
„Můžeš si ke mně lehnout? Než usnu. Prosím.“ Angel beze slova odhrnul pokrývku a lehl si k Buffy. Objal jí a ona se mu stulila do náruče. Věděla, že až usne, tak odejde. Na tom ale nezáleželo. Teď byl její. Navždy bude. Cítila, že ta bolest, ta, která má ničivou moc pomalu ustupuje. Nevěděla, co přijde po tom. Bylo to jedno. Znovu měla důvod, proč žít.

~ konec ~