Jdi na obsah Jdi na menu
 


Popelka pokračování..

 3 Kapitola

Pamatuješ si mě.... ?

 

Vzduchem se ozvalo přidušené zasípání. 
„Buf…“ překvapeně se snažil zastavit její nečekaný útok, ale hlásky se neslyšně rozprostřely do temnoty pokoje.
- „…nezískáš-li onu věc… budeš nucena ho zabít.“ -
Její stisk přitvrdil.
Musím ho zabít, musím… musím ho zabít, našeptávala si v duchu a rozšířenými zorničkami omámeně hleděla na jeho rudnoucí tvář.
Nevěděla proč. Neměla tušení, kdo je on a kdo ona, nebo co je vlastně spojuje. Neznala důvod jeho razantních změn nálad a chování. Ale v tento moment ji to ani nezajímalo. 
Posednul ji amok. Chtěla to ukončit. Tento muž jí vnesl do života až přílišný zmatek, a to ji dovádělo k nepříčetnosti.
Jeho pohrdání.
Opovržlivé úšklebky na její adresu.
Chlad a temnota, doprovázející ji v těch nejhorších snech.
Strach, nenávist…
- „Buď poslušná holčička.“ -
Zesílila. Kdyby měla čas přemýšlet, snad by ji samotnou zarazilo, jakou sílu v sobě našla. Ta odhodlanost někoho usmrtit, ukončit jeho bytí… líbilo se jí to. Měla moc, jakou ve svém životě ještě nepoznala, nebo si to alespoň nepamatovala. 
Zabít. Zabít tu stvůru.
Kolem dívčiných nehtů, křečovitě se zarývajících do Angelovy kůže, se pomalu rojily kapky krve. Upřela na ně své zelené oči, ve kterých se zračila čirá nechuť. Přimhouřila je. Bílé konečky prstů začaly kontrastovat s prodřenou kůží. 
Pozvedla svůj pohled zpět k jeho tváři… zarazila se a podmračila obočí. 
Zády ji ovanula husí kůže.
Oříškové studánky na ni hleděly bez jediného náznaku příšery, kterou nenáviděla. Byl… byl tak neskonale nešťastný.
Píchlo ji u srdce. Co to…?
„A Buffy, nezapomínej, tady v tomhle světě to není tvůj milovaný Angel… zde je krutým démonem bez svědomí… bez duše… Nepodceňuj Angeluse!“

Najednou si vybavila jeho krásný úsměv.
Teplo hnědých očí.
Jemnost pokožky, když se letmo dotkla hřbetu mužovy ruky.
Rozbušené srdce…
- „Mohu vám pomoci, madam?“ -
S pootevřenými ústy na něj zmateně zírala. Rozechvěla se po celém těle, na zádech pocítila studený pot.
- …milovaný Angel…? -
Nebránil se. To jí mátlo ze všeho nejvíc. Kdyby chtěl, dávno by ji skopl stranou, odstrčil, odhodil… cokoliv. Ale on strnule ležel na místě a smutně na ni hleděl. 
Očima se hypnoticky přisála na slanou kapku, jež mu na tváři postupně zanechávala lesknoucí se potůček.
„Buffy,“ zasípal, když roztržitě povolila své spáry.
Škubla sebou a hodila po něm rychlým pohledem.
Buffy? Ten mnich ve snech ji tak oslovoval…!
„Kdo je Buffy?“ pípla úkosem a rádoby razantně pozvedla bradu. Ta hnědovlasá dívka… Já… blesklo jí hlavou.
Její síla ji mimoděk opouštěla… Ne, nemůže to udělat, nezvládne ho zabít!
Sama od sebe ustrašeně odskočila stranou a ukryla se do kouta.
Zalapal po dechu, hned na to se místností rozezněl nával dusivého kašle.
Dívčinou hlavou zavířil nepopsatelný zmatek. Jednu vteřinu měla sto chutí přiskočit k němu se sklenicí vody, v té další nesmírně litovala, že ten odporný čin nedotáhla do konce.
Možná právě udělala strašlivou chybu.
A možná to bylo to nejlepší…
Přitáhla si kolena pod bradu a z temného stínu ho vyděšeně sledovala.
V tísnivých křečích se přetočil na kolena a se štiplavými slzami v očích se snažil uklidnit svůj zraněný krk a nabrat do plic alespoň trochu životadárného vzduchu. Zvláštní, tak dlouho se bez něj obešel, zatímco teď…
Z kouta se ozvalo slabounké zavzlykání. Pohlédl tím směrem, ale přes slané kapky, kalící jeho zrak, ji ani nezahlédl.
„Buf... Lizzy,“ zachrchlal přiškrceně a trhaně se snažil přiblížit se k vyděšené dívce. Ve sloupu světla, plazícího se místností až od samotného měsíce, spatřil její pobledlou tvář, lesknoucí se pod přívalem zmatených slz. 
„Kdo jste?“ pípla rozechvěle a kolena si mimoděk přitáhla ještě blíž k sobě.
„Přítel,“ snažil se o vroucný tón a potlačil dráždivé odkašlání.
„Přítel?“ vydechla a její oči mu prozradily, že mu ani za mák nevěří.
Ničilo ho, že jí Angelus, že jí on, způsobuje taková muka a úzkost.
„Přítel by neudělal… neudělal by… ne...“ drkotala a automatickým pohybem si otřela třesoucí se bradu.
Jak jí má sakra vysvětlit, že to nebyl on?!
„Liz, poslouchej…“
„Předtím jste mě oslovil Buffy,“ přerušila ho s podezíravě přimhouřenýma očima.
Do háje…
„Kdo je Buffy? Jsem… jsem to snad… já?“ vyřkla další pálivou otázku, i když si moc dobře uvědomovala, jak bláznivě to musí znít. Fakt ale byl, že si svou minulost nepamatovala, nevzpomínala si, kým je.
Angel na ni nehnutě hleděl. Bylo znát, že usilovně přemýšlí, na čele se mu objevila tenoulinká vráska. Byl v pasti. Neměl nejmenší tušení, co jí má povědět.
Vyčkávala. Na jejím rentgenujícím pohledu bylo znát, že už nepřipustí a nestrpí žádné lži. Ne, pokud si opravdu přeje její důvěru.
„Ano,“ hlesl nakonec.
Její obočí se semklo do jedné jediné čárky.
„Tvé pravé jméno je Buffy.“
„Ah,“ samým napětím z ní vyšel neidentifikovatelný zvuk. Odkašlala si. „A my… jsme se znali?“ propálila ho zvědavým pohledem. Srdce jí tlouklo až kdesi v krku. Už takovou dobu se snaží vypátrat byť sebemenší maličkost, vypovídající o její minulosti, a teď se setká s tímto pohledným mužem se dvěma tvářemi, jež se od sebe snad nemohou lišit víc. Mátl ji naprosto neuvěřitelným způsobem.
„Ano,“ zopakoval kladnou odpověď, neboť ho nenapadlo žádné jiné východisko.
„A p-proč jste si mě najal jako služku? Proč jste mi to celou dobu tajil?“ Proč, proč, proč…?! V hlavě jí vířilo snad tisíce otázek, nic z toho nechápala, ničemu nerozuměla…
Nadskočili.
Na schodišti nad jejich hlavami se ozval dusot páru rázně našlapujících chodidel.
Vrhli po sobě rychlým pohledem, jeden vyděšenější než druhý.
Darla, polekala se Buffy.
Angelus, polkl Angel.
„Buffy, poslouchej,“ bleskově k ní přiskočil a uchopil ji za drobná ramena. Vystrašeně slétla očima na jeho sevřené prsty, obepínající její ruce a snažila se odtáhnout ještě blíž ke studené zdi. Přece jen ji před chvíli málem znásilnil, zabil…
Nevěnoval tomu nejmenší pozornost, záleželo na každé setince!
„Můžeš mi věřit, nikdy bych ti neublížil,“ vpíjel se do ní hlubokým pohledem a každým koutkem duše doufal, že v jeho očích spatří ten milující žár, kterým ji celou obemykal.
Rozzlobené kroky se rychle blížily k dosud zavřeným dveřím.
Nevěřila mu. Bála se ho.
Teď, nebo nikdy.
Dupot sílil.
„Miluju tě,“ zašeptal a přes všechen ten zmatek se mu na rtech rozprostřel rozčarovaný úsměv.
Vytřeštila oči. Cože? Chtěla vykřiknout, ale hlasivky najednou byly ty tam a ona jen mlčky zírala na podivína před sebou.
Ten jí věnoval svůj poslední pohled, znenadání pustil její ramena, až se propadla o pár centimetrů níž, bleskově se otočil a jediným ladným skokem zmizel otevřeným oknem ven.
Buffy ho provázela vyjeveným pohledem. Marným pohybem ruky hmátla do prázdna, kde se ještě před chvíli rýsovala jeho silueta a zůstala zírat na rozevlátou záclonu, rytmicky se vzdouvající v slabých poryvech větru.
Ani se nestačila vzpamatovat z šokujících událostí, když se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl…
To není možné! Již poněkolikáté nevěřícně vypoulila oči a začínala uvažovat o tom, zda se dočista nepomátla.
Angelus se tam nahrnul jako velká voda. Nepříčetným pohledem zmapoval celou místnost, věnoval ji nenávistný pohrdavý úšklebek a očima se zastavil na dokořán rozevřeném okně, jehož rámy tu a tam dunivě narazily do sousední zdi.
„Kdo tu byl?!“ sykl navztekaně a se zábleskem v očích se obrátil zpět na ni.
Schoulila se do bojácného klubíčka, doslova se rozpadala pod jeho pekelným výrazem ve tváři. Slzami přeplněným pohledem přeskočila k do noci zvoucímu oknu a ve stoupající zmatené horečce nevěřícně přemítala, jak je tohle vůbec možné.
„Kdo tu sakra byl?“ zahřměl znovu. Jedním dlouhým krokem byl rázem u ní a neurvalým škubnutím ji vytáhl na nohy. 
Zatřásl s ní.
„Kdo mě to omráčil? Kdo tě zachránil? Mluv!“ vrhal blesky zloby a nenávisti.
Co chce sakra slyšet?! Uvažovala, třesouc se tímto bláznovstvím. Vždyť to byl on! On sám!
Měla co dělat, aby nepropukla v hysterický pláč.
Kde je jeho něha? Jeho… láska? Jeho „nikdy bych ti neublížil, miluju tě“…?
Co se to s ní děje?! Je to snad sen? Noční můra? Halucinace?
Koutkem oka sotva zahlédla, jak se jeho pěst neuvěřitelnou rychlostí blíží k její tváři.
Prásk! Na pravém líci se jí rozlila bodavá horkost a příval síly s ní mrskl na stranu. Zavrávorala a v předklonu se tápavě zachytla rohu postele. Zamžikala, aby rozprostřela tmu, rozlévající se před jejíma očima a omámeně se zahleděla na několik rudých kapek, tvořících se na podlaze pod jejím rozraženým rtem.
Hlasitě vzlykla, ale to už ji surově uchopil kolem pasu a nadpřirozeno silou s ní švihl o protější zeď.
Sjela po ní jako kapka deště po okenní tabulce a celá zničená nemohoucně skončila na špinavé podlaze. Rozkašlala se, ve snaze znovu popadnout vyražený dech a z úst jí vytrysklo ještě víc temně červené tekutiny.
To mu však nestačilo. Posednul ho amok, chtěl zničit tuhle nešťastnici! 
Poslední dny nemyslel na nic jiného než na ni. Ve vší zvrácenosti si představoval, jak si s ní užije, bude poslouchat ladnou hudbu jejich nešťastných nářků a pak ji obrátí k obrazu svému – v démona noci a postrach všech živých. Ano, to byl jeho plán a nyní nemohl snést pomyšlení, že mu to někdo překazil! Darla to být nemohla, ta poklidně dřímala nahoře v ložnici. Tak kdo?!
Znovu se nabroušeně vrhl směrem k ní.
Vyděšeně k němu vzhlédla přes zakrvácené pramínky vlasů, zplihle visící kolem pobledlého obličeje. 
Tak dost! Přece není žádná chudinka, se kterou by se dalo takhle cloumat!
Z ničeho nic se v ní opět vzedmula vlna nenadálé síly a odvahy.
Ne, on už jí neublíží!
Rázným pohybem paže znenadání zastavila upírův další výpad. Pevným stiskem obemkla jeho pěst a rychlostí blesku změnila směr Angelusova původního švihu.
Překvapeně zamrkal.
Pružně se vyhoupla na nohy a ubalila mu ránu do obličeje. Stejně, jako ona předtím, odlétl kousek stranou a potácivě se zapřel o zeď.
Pootočil se k ní a v jeho očích se zableskla ještě větší nenávist než dřív.
Pomalým pohybem si otřel ústa a lehounce zatřepal hlavou. Jeho temné oči se změnily na hadí žluť, čelo zvroubkovatělo do podoby démona a přes úšklebek rtů se zablýskly bílé tesáky.
Ale Buffy se nezalekla jako předtím. Semkla ruce v pěst a vyrazila naproti té stvůře. Naprosto přirozenými pohyby několikrát vykryla jeho prudké rány, a i když jí zasadil pár dalších, zákeřných, nakonec se jí podařilo nadobro ho uzemnit k nohám postele.
S bojovně přimhouřenýma očima zírala na upíra, kterého nenáviděla víc, než kohokoli jiného.
Hrudník se jí nadouval zrychlenými pohyby, ale mysl jakoby se tímto činem vyčistila.
Vyhrála. Porazila ho.
„Doufal jsem, že to zvládneš,“ ozvalo se z temnoty noci, proplouvající k ní dosud otevřeným oknem. Z tónu hlasu bylo znát, že se dotyčnému ulevilo.
Polekaně sebou trhla a v mžiku se otočila tím směrem.
Zář měsíce dopadla na onu tvář, která ji posledních několik dní doprovázela všude, kam se jen hnula. 
Angel… Angelus…
Přemožitelčino srdce se znovu zmateně rozbušilo.
Potom se jí z ničeho nic zatočila hlava. Vzduchem zašermovaly její oporu-hledající ruce, okolím se rozlila oslňující bílá záře a před vnitřním zrakem se jí zablýsklo několik útržků čísi minulosti.
- „Máte nějaký problém, madam?“
„Vážně s tebou nemůžu být, protože když jsem…“
„Miluju tě. Snažím se ovládnout… nejde to.“
„Ještě málo znáš chlapy, děvče. I když včera večer jsi to dokázala.“
„Sni dál, školačko. Tvůj kluk je mrtvý.“
„Víš, co na tom bylo nejhorší? Předstírat, že tě miluju!“
„Nedokážeš mě zabít. Neuděláš to.“
„A to má být všechno, hm? Beze zbraně, bez přátel, bez naděje…“
„Oh, Buffy, bože… Je mi, jako bych tě neviděl měsíce.“ –

Hukot v uších ji málem nadmul k prasknutí. 
Obrázky přes sebe šermovaly stále dokola, další kolo o něco rychleji než to předešlé.
- …miluju tě… tvůj kluk je mrtvý… nedokážeš mě zabít… bez naděje…! -
- …miluju… mrtvý… zabít… naděje…! -

„Tak dost!“ vykřikla z plných plic, tisknouc si dlaně k bolestí rozpáleným spánkům.
Angel ji vyděšeně pozoroval, nohy zkamenělé a nehnutě přikované k podlaze.
Útržky zmizely a do jejich uší se nasoukaly ohlušující rány jejího vlastního srdce. 
Buch buch! Buch buch. Buch buch.
Stále slaběji a slaběji, až byla schopna rozkmitat řasy, mezi nimiž se pomalu začínal rýsovat pokoj služky Lizzy.
Podrážděně zamžikala a hřbetem ruky si protřela ještě trochu omámené oči. 
Skelným pohledem vyhledala toho druhého, nyní již stojícího zevnitř pokoje.
Najednou jakoby vše zaklaplo na správné místo.
Její tvář se vyjasnila.
„Angele,“ špitla a rty malinko zkřivila do vyčerpaného úsměvu.
„Buffy?“ hlesl překvapeně, a když se znovu pousmála a malinko přikývla, přiskočil k ní a sevřel ji v náručí. 
Bože… Tak dlouho čekal na tuhle chvíli, kdy se jí bude moct dotknout, obejmout svou přemožitelku!
„Vzpomněla sis? Vzpomněla?“ šeptal přerývaně a nepřetržitě ji hladil po zlatavých vlasech.
„Ano,“ pípla, zabořena do jeho hrudi a svými pažemi se přitiskla ještě blíž k němu.
„Na všechno?“ zajímal se, celý rozčarovaný.
„Ano,“ špitla znovu.
„Tak…“ malinko se odtáhl, aby jí mohl pohlédnout do očí, „tak proč jsi tady? Proč ses vypravila do minulosti?“ bez nejmenšího zaváhání položil otázku, která mu už několik týdnů nedala spát.
Znejistěla, zamračila se. 
Postřehl, že jí přes tvář přelétly chmury.
Roztřeseně sklopila zrak a s tlukoucím se srdcem se vymanila z jeho pevného sevření. Otočila se k němu zády a zaslepeným výrazem se zadívala kamsi do noci. Hypnoticky sledovala rozevláté pohyby našedlých záclon. Automaticky si přejela paže dlaněmi, když ji ovanul chladný vánek zvenčí.
Její chování ho zmátlo. Něco se děje…
Pocítila dotek teplých prstů na svých ramenech a zničeně zamrkala, obracejíc se zpět k němu.
„Přiš…“ hlas jí selhal. Zhrouceně se zadívala na zastaralá prkna podlahy. Několik kapek jí vytrysklo skrz sevřená víčka. Nadmula prsa přívalem vzduchu, který ji měl uklidnit.
Neuklidnil. Odkašlala si.
„Přišla jsem tě… zabít,“ hlesla tak tichounce, že se poslední slovo téměř neslyšně rozplynulo temnotou.
Cože?!
Ticho. Hrobové ticho.
Místností se rozléhal jen zrychlený dech dvou osob, mlčky na sebe zírajících v hypnotické nevíře.
Angel nasucho polknul, snažíc se překonat nadouvající se knedlík v krku.
Už chápal, proč se mu se svým výletem nesvěřila…
Zkameněle na ni hleděl a sbíral sekundy na vstřebání téhle nečekané informace.
Přišla mě zabít?
„P-,“ odkašlal si, „p-proč?“ zeptal se prostě a v nečekaně nepřístupném gestu sepjal ruce.
Postřehla, že přes jeho tvář přelétl náznak chladu.
Zamrazilo ji. „Angele…“ špitla a popošla blíž k němu.
Couvl. „Ptal jsem se proč?“ pronesl hlasem bez emocí. „Co musíš udělat? Jaký je tvůj úkol?“
Poklesla jí brada. Takového ho neznala. 
Nevěděla, že to dělá z lásky k ní. Netušila, že v něm všechno řve a že se jí to snaží ulehčit. Všechno, co viděla, byl odstup v jeho tváři a lhostejný záblesk v očích.
„J-já,“ začala vykoktávat rozechvělým tónem, „musím z-získat jeden z Angelusových náhrdelníků,“ vysvětlovala. Opět v ní stoupla nervozita.
„Má ho někde ukrytý. M-mým úkolem je zjistit kde a pak...“ odvrátila se. Nemohla vydržet jeho spalující pohled.
„Z-zabít ho,“ rentgenovala špičky svých bot, „je jedna ze dvou možností, jak zničit jeho magickou sílu.“
„Co ta druhá?“ zeptal se spíš ze zvyku, než ze zájmu zachránit si vlastní krk.
„Musel by mi ho dobrovolně darovat,“ kuňkla tichounce.
„Fajn,“ uchechtl se. „Tím pádem je to jasný.“
„Angele,“ nevydržela jeho absurdní výjev a znovu se k němu přiblížila, „přestaň! Proč jsi takový?“ upřela k němu své velké zelené oči.
Oplatil jí to svou odměřeností. 
Pod víčky jí zaštípaly ublížené slzy. Vždyť za to sakra nemůže!
„Hele, Buffy… Nedramatizujme to. Prostě zjistíme, kde ta zpropadená věc je…“
„Nedramatizujme?“ vyjekla nevěřícně a hystericky spráskla ruce. „Nedramatizujme?“ zopakovala, jako by se snažila pochopit jeho slova. „Chápeš, co ti tady říkám? Přišla jsem tě zabít! Z-a-b-í-t,“ nepříčetně hláskovala písmena toho osudného slova.
Angel ji propaloval zdánlivě klidným pohledem, který ji dováděl k šílenství.
„Tebe! Mám zabít… TEBE! Umíš si vůbec představit, jak se teď cítím?“
„No,“ promnul si prsty, až několik z nich zapraskalo v kloubech, „každopádně to nebude poprvé, takže…“
Bác!
Vzduchem prosvištěla její pravačka a přistála na Angelově kamenné tváři.
Zamrkal, aby rozehnal hvězdičky a znovu se snažil potlačit úzkost, kterou posledních pár minut zakoušel. Nenáviděl se za to, jak se teď chová, ale připadalo mu to, jako nejlepší řešení.
Nedělat překážky, neztěžovat to… To byl jeho cíl.
Hlavně, ať jí nedojde, že je člověkem! 
A ať to mají rychle za sebou…
Na co loučení, na co dojemné scény…? To už tu bylo tolikrát. Ne, to by nesnesl, ona by to nesnesla.
Zabít Angeluse, ukončit trápení, zapomenout…
Sebral zbytky své vůle a odlepil zrak od podlahy. „Co o tom náhrdelníku víš?“ přešel předešlý incident bez nejmenších náznaků registrace.
Buffy na něj nevěřícně zazírala, potom se odvrátila a s rozčilením zarudlými tvářemi vzpomínala na další podrobnosti. „V jeho rukách…“
„V mých rukách…“
„V tvých rukách,“ opravila podrážděně, „by zničil svět, tádydádydá… stále ta samá písnička.“
„Jasně, to on rád,“ prohodil tiše.
„Toty rád,“ vrátila mu jeho vlastní úder a vpila se do něj pohledem.
Chce hrát tuhle hru? Má ji mít.
„Máš pravdu, přece jen jste jedna a ta samá bytost, správně?“ propalovala ho očima s ironickým úšklebkem na rtech.
Přimhouřil oči.
„Jeden a ten samý upír.“
Angel sklopil zrak a ztěžka polkl. Upír…
Buffy se zarazila. Tváří jí projel výraz největšího zděšení. Moment…!
Jejich setkání u řeky.
Práce na zahradě.
Slunce, slunce, slunce!
Nevěřícně ulpěla zrak na jeho zvedajícím se hrudníku. „Angele…?“ špitla přiškrceně, na víc nevzmohla.
Zelené studánky se zalily lesknoucími se slzami. Zmateně přešlápla na místě a vytřeštila oči na muže, stojícího jen kousínek od ní.
Došlo jí to, do háje, došlo jí to! Blesklo mu hlavou…

 

4 Kapitola 

Zase svět, nebo ty?

 

Nevěřícně hleděla na muže před sebou. Rychlým pohybem si zakryla ústa. Angel pohled opětoval a provinile pomrkával. Nebylo pochyb, že jeho bystrá přemožitelka si dala dvě a dvě dohromady. Došlo jí, že je člověk.
Bez jediného slova k němu přistoupila a položila křehkou dlaň na jeho košili. Pod bříšky prstů ucítila vzdouvající se hruď, vnímala sálající teplo… vnímala zvučný tlukot srdce. Zavřela oči a nechala se kolébat pravidelným buch-buch. Zpod zavřených víček unikla osamělá slzička.
Pozvedl ruku a ukazováčkem ji setřel. Naklonila líci a nechala Angela, aby ji laskal svými mozolovatými prsty.
„Buffy,“ přiblížil svůj obličej. Dívka nečekaně otevřela oči, střetl se tedy s zuřivým zeleným hurikánem. Zlobně setřásla jeho dlaň a prudce ustoupila.
„Buff…“
„J-jak dlouho?“ procedila skrz zatnuté zuby. 
Polkl. Věděl, že se po něm chce stručná a jednoslovná odpověď. Sklonil zrak, nedokázal dál čelit jejím rozlíceným hlubokým očím. „Pár měsíců,“ šeptl.
Ublíženě se nadechla. „Proč?! Proč jsi mi to ksakru neřekl!“ vyhrkla. Vzápětí však mávla rukou a ironicky prohlásila: „Víš co? Neříkej mi to! Nechci to vědět! Nezajímá mě to! Já už tě zřejmě nezajímám, tak tedy proč ztrácet čas zbytečnými dialogy!“
„Sama dobře víš, že to takhle není.“
„Že není? Angele, proboha… Ty jsi člověk!“ Odmlčela se a snažila se potlačit zasténání, jež se jí dralo z krku. Znovu se hluboce nadechla a pokračovala. „Celý svůj život jsem netoužila po ničem jiném! Jen po tobě! Po tom abychom byli spolu! Od chvíle, kdy odešel ze Sunnydale! Sakra nebyl den, kdybych na tebe nemyslela! Kdybych nedoufala v to, že jednou, ať už by to bylo ta sto let, se objevíš u mých dveří zahalen slunečními paprsky…“ teď se nesnažila skrýt žal, který ji rval na kusy. 
„Já, nechtěl, nechtěl jsem…“ Pokoušel se jí vše vysvětlit, ale opětovně mu skočila do řeči.
„Ublížit mi?“ zkřížila si ruce na hrudi. „Pak mi tedy řekni, jak někomu může ublížit, když se dozví, že jeho láska je živá a tím pádem by oba mohli být konečně šťastní?! Protože mi tady něco očividně uniká! Zřejmě jsem dostala do hlavy tak silně, že jsem nejen ztratila paměť, ale zanechalo to ve mně dokonce i trvalé následky!“
Překvapen totální proměnou chování dívky před sebou se nezmohl na jediné slovo. Jaký rozdíl byl mezi tichou a poslušnou Liz a zuřivou blondýnkou, která vztekle poklepávala nohou a čekala na jeho vysvětlení. Ale musel uznat, že se strefila přesně. Právě ze strachu, že by jí ublížil, se musel den co den držet pomocí veškeré své vůle, aby ji už dáno nevyhledal. Obával se nejhoršího. 
Co když je to jen další z žertů Sil? 
Co když právě o tohle jim jde? Chtějí, aby vyhledal Buffy, dal jí naději na společné zítřky a takřka v momentě by jí opětovně zlomil srdce…

Kolik nocí probděl, když se mu za zavřenými víčky zjevovala tvář sladké blondýnky. Noc co noc svíral pěsti a tiše zuřil, když si třeba jen představil, že by ji mohl mít jiný… Nejednou už byl na cestě ke své Buffy. Toužil sevřít ji v náruči, ale pokaždé ho zastavil obraz tváře, kterým na něj hleděla tehdy, když jí řekl, že Síly vrátí čas… že jim tak vezmou vše, co ten den prožili… že ona na vše zapomene…

Kdy?
Asi za minutu.
Minutu? Ne, ne, to není dost času.
Ale my nemáme na výběr. Stane se to.
Jak mám pokračovat ve svém životě, když budu vědět, co všechno jsme měli?
Nebudeš. Nikdo to nebude vědět, kromě mě.
Vše, co jsme měli.
Nestalo se to.
Stalo, stalo. Vím, že ano. Cítila jsem tvoje srdce tlouct.
Buffy…
Ne! Bože! Nemáme dost času.
Shh, prosím, prosím.
Ne, já nezapomenu. Nikdy nezapomenu. Budu vzpomínat, budu vzpomínat…


Byla to jedna z nejtěžších chvil v jeho životě. Dát další sbohem jediné ženě, kterou kdy miloval. Tenhle okamžik ho vždy donutil se vrátit a dál se skrývat. Nehodlal Buffy vystavit opětovnému zklamání… odmítal jí jakkoli ublížit i za cenu vlastního utrpení…
„Teď mlčíš. Nedokážeš se mi snad podívat do očí a říct mi jednou v životě celou pravdu?“ zkřivila obličej bolestí a odvrátila se o něj. Čokoládové oči ji k němu zase připoutávaly a činily tak situaci ještě horší. Sevřela ruce v pěst a bušila jimi do kamenných stěn. Věděla, že nahoře spí dva nejbrutálnější upíři, kteří vůbec chodili po téhle zemi, ale momentálně jí bylo vše jedno, jednou svou částí snad i doufala, že se probudí a… Hlava jí ztěžka myšlenkami. Má svůj úkol! Musí nějak přinutit Angeluse, aby jí dobrovolně vydal náhrdelním… Se zavřenýma očima se naposled trhavě nadechla a otočila se k hnědovlasému muži.
„Měl by sis už jít,“ pohlédla z okna. „Za chvíli bude zapadat slunce. A já se musím připravit na další setkání s Angelusem.“ Pohlédla na upíra ležícího v nohách postele.
„Snad si nemyslíš, že tě tady s ním nechám samotnou! Buffy, málem… pokusil se tě znásilnit!“ Z jeho očí sálal ledový chlad a naprostý odpor k zmíněnému upírovi.
„To jsem však ještě nebyla sama sebou,“ připomenula mu. „Já ho zvládnu. Koneckonců jak si sám řekl, už jednou jsem proti němu obstála.“
Smířený se svým osudem přikývl. „Dobrá tedy. Sbohem.“ Vpil se do ní milujícím pohledem, tím který ji pronásledoval ve snech. „Sbohem,“ šeptl a odcházel.
„Jak to myslíš? Jaké sbohem?!“ 
Otočil se. „Chytáš se ho-mě zabít…“
„Tak to v žádném případě! Mám s tebou nevyřízené účty! Nemysli si, tenhle náš rozhovor ještě dokončíme!“
„Jsi blázen, jestli si myslíš, že ti Angelus dá něco svého dobrovolně. A koneckonců ani nemáš tušení, jaká věc by to měla být!“
„Mám,“ prohodila neurčitě. „A neboj se, už přijdu na způsob, jakým ho přesvědčím…“
„Ale…“
Ze země se ozvalo slabé zaskučení.
„Buffy pohlédla z okna. Slunce, již bylo daleko za obzorem. „Rychle,“ popadla Angela a vedla ho oknu. Prudce ho otevřela a muže jím doslova dohodila.
„Buď opatrná.“
„Tak už běž,“ naléhala. Kroky se blížili… Sotva přibouchla okno, lehla si na nepohodlnou pelest, netvor přišel k sobě.

Měla zavřené oči a snažila se dýchat co možná nejklidněji. Slyšela, jak se nasupeně zvedl a přistoupil k lůžku. Ucítila, jak ji surově chňaply dvě studené ruce a škubavě s ní zatřásly.
„Ty malá bestie!“
Otevřela oči a spatřila nad sebou rozzuřeného upíra. „A-ano, pane?“ šeptla Lizzininým ustrašeným hláskem.
Změřil ji chladným pohledem a uhodil na ni: „Jak sis mohla dovolit na mě třeba jen vztáhnout ruku?!“
„Nevím o čem to mluvíte…“ snažila nasadit ten nejnevinnější vyraz, jaký měla v rukávu.
„Zatraceně dobře víš o čem mluvím!“ odmlčel se, jakoby hledal správný výraz. „Při naší hře nás někdo vyrušil!“ procedil skrz sevřené zuby.
Pod chabou dekou, na mnoha místech proděravělou, sevřela ruce v pěst až jí zbělaly klouby. 
Tak HRA! My jsme si hráli!
Z hrdla se jí vymanilo slabé zajíknutí a koktavě spustila. „M-moc se omlouvám. Včera, když jste mě navštívil,“ schválně sklopila zrak, jakoby se nesmírně styděla, „upadl jste a…“
„Nelži, ty špinavá couro! Nějaký tvůj přítelíček mě včera praštil do hlavy! A ty jsi vzala situaci do svých rukou…“ rychlým krokem přešel k Buffy a prudce ji uhodil do obličeje. 
Dívka sevřela čelist a snažila se zůstat klidná. Musíš to vydržet! Jestli chceš, aby Angel přežil, musíš to strpět!
Drobnou dlaní si třela rudou líci a pohlédla na upíra uslzeným pohledem. 
Mohutnou rukou sevřel její drobný obličej a sykl: „Budeš mluvit, nebo to z tebe vymlátím! A než s tebou skončím, budeš žadonit o smrt!“ Jeho oči potvrzovaly jeho slova.
„Angelusi?“ ozvalo se odněkud ze schodů.
„Hned jsem u tebe.“ Zavolal k pootevřeným dveřím a otočil se k Buffy. „Za dvě hodiny se vrátím a ty a ty si rozmysli, jestli začneš zpívat, nebo…“ škubnul dívku za dlouhé plavé vlasy. „Rozumíme si?!“ 
Buffy potlačila palčivé slzy a přikývla. „To jsem rád… A Lizzy, nepokoušej se uniknout. Celé panství je hlídané… Přeji ti krásnou noc,“ vyšel z pokoje a ďábelsky se rozchechtal.

Ozvaly se zvuky kopyt koní běžících po příjezdové cestě. Vstala a přešla do kuchyně, kde uprostřed místnosti stál bytelný dřevěný stůl… Jedním kopnutím ho rozdrtila. Zuřivě dýchala, až se jí chvělo chřípí. I nadále svírala ruce v pěst, ale její dech se minutu po minutě pomalu uklidňoval, až byl od normálního k nerozeznání. Vzpamatovávala se, musela jednat rychle. Měla jen dvě hodiny, než se panstvo vrátí. Hbitě vyběhla široké schodiště a vklouzla do přepychové ložnice upíra a jeho družky. Zběžně přejela pohledem po široké posteli, saténových poduškách a tmavým nebesům, jež měly být dodatečnou ochranou před sluncem, kdyby si snad sluneční paprsky našli skulinku mezi těžkými tmavými závěsy. Přistoupila k nejbližšímu prádelníku a prohledávala jednu zásuvku za druhou. Pracovala systematicky, ze zkušenosti, kdy jako malá holka hledala doma poschovávané vánoční dárky, začala spodnějšími šuplíky a pokračovala nahoru. Takto to šlo šatník po šatníku, skříň po skříni. Narazila na nespočet šperků, avšak ani jeden se nepodobal smaragdovému náhrdelníku, jež viděla ve své vizi, ještě než se vydala na tuhle riskantní misi do minulosti, a který měl být příčinou veškeré zkázy lidstva. Čas plynul a Buffy začínala pohlcovat tíseň. Samozřejmě věděla, že náhrdelník, i kdyby ho našla, si sama vzít nemůže. 
Aby si jej získala, musí ti být upírem darován dobrovolně.
Vybavila si slova mnicha, ale i tak musela mít jasno v jeho existenci – musela vědět, že je tady možnost jej získat tím zachránit svět a… a Angela…

Připadalo jí, že snad neuběhlo ani deset minut od Darlina a Angelusova odjezdu a už zaslechla, jak se po kamenité cestě řítí kočár. Co nejrychleji vběhla do svého kamrlíku, potichu zavřela dveře právě ve chvíli, kdy od vstupních dveří upírčin zvonivý smích.

„Tohle bychom měli dělat častěji,“ Darla odstoupila od Angeluse a chtivě si přejela po zářivě bílém dekoltu, kde trůnil nový šperk. 
„Ta malá husička naivnější ani být nemohla,“ ušklíbl se upír. „Byla neodolatelná se svým: Mylorde, měli bychom se vrátit, můj otec bude mít podezření.“
„Vzbuzovat pohoršení a svádět nevinné dívenky…“ sykla nabroušeně.
Odhodil kabátec a přitáhl si ji do náruče. „Neříkej, že tě to nechávalo chladnou.“
Zašklebila se a zuřivě se zmocnila jeho chtivých úst. Rukou smetl stříbro z blízkého stolku a posadil na ni Darlu. Ta se zběsila smála jeho dychtivosti a užívala si jeho žár a nespoutanost, ale také si moc dobře byla vědoma přítomnosti malé myšky ve vedlejším pokoji.
„Nerada tě zastavuji, ale mám ráda soukromí…“ mrkla po blízkých dveřích. 
Zaraženě se na ni podíval. „Dřív ti to bylo jedno. Mohla vedle tebe umírat třeba stovka těl a ty sis jich nevšímala.“
Odstrčila ho od sebe, poupravila si šaty a rozladěně pronesla: „Ale teď mi to zkrátka vadí…“
Angelu se zatvářil, jakoby mu někdo překazil ten nejlepší životní zážitek, ale nakonec přikývl. „Dobrá tedy,“ čapl ji za ruku, „jdeme,“ vystoupil první schod.
Žena se mu však vyvlékla. „Běž napřed.“
Nesouhlasně pozvedl obočí, ale jelikož potřeboval, aby zrovna dnes byla Darla v dobrém rozpoložení, otočil se a bez dalších slov kráčel nahoru.

Buffy stála u otevřeného okna. Vdechovala studený noční vzduch a snažila se ignorovat hluk z haly. Když se však otevřely dveře jejího pokoje, otočila se.
Darla vstoupila bez zaklepání. Sežehla otrhanou a ušpiněnou dívku a viditelně jí dávala najevo, kdo je ona a kam patří Buffy.
„Madam?“ předvedla Buff pukrle.
„Mám pro tebe návrh,“ zatrylkovala upírka a přitom se jí zablýsklo v očích.
Blondýnka překvapivě vzhlédla.

Sundal si košili a čekal na Darlu, ta se však stále nevracela. Divný pocit zaplavil jeho vnitřnosti a on se odhodlal zjistit, co jeho milenku zdrželo. Kvapně na sebe hodil bílou bavlnu a spěchal do přízemí.

„Návrh?“ ujišťovala se Buffy.
„Přesně tak. Odejdeš z našeho domu!“
„Ale paní, kam se poději? Nemám kam jít… nemám žádné peníze…“ Sakra!
„Ticho!“ zasyčela upírka a nervózně se podívala ke dveřím. „Neodejdeš s prázdnou! O to se neboj. Tady,“ hodila k dívce kožený váček naditý penězi.
Blondýnka však zavrtěla hlavou a mírně ustoupila od měšce. A jsem nahraná!
„Ty chamtivá poběhlice,“ Darla si přejela po novém šperku.
V tu chvíli jej Buffy poznala… byl to Angelusův náhrdelník… ten pomocí kterého….“ 
Upírka evidentně zaznamenala přemožitelčin neskrývaný zájem o skvostný šperk a šibalsky se pousmála. Odepjala si blyštivou parádu a zatřepala jím před očima služky.
„Chceš jej?“
„V-vy… Vy byste mi ho darovala? Sama od sebe? Dobrovolně?“ V ten okamžik Buffy zadržela dech.
Darla nasadila samolibý úsměv a zřetelně pronesla: „ANO!“
Přemožitelka nemohla uvěřit svému štěstí. Nastavila ruku, upírka ji však zastavila. „Dám ti ho, ale ty si sebereš svých šest švestek a potáhneš pryč! Jasné?“
„A-ano. Ano…“ Buffy dychtivě sáhla k ženině natažené dlani. Už příčinu všeho toho zla a trápení málem svírala v ruce, když se ve dveřích objevil Angelus.
„Darlo! Co tady ksakru děláš!“
Zmíněná hbitě schovala náhrdelník v dlani a ustoupila od Buffy. 
Upír však postřehl záblesk a násilím z její ruky šperk vymanil. „Co to?“ podíval se své družce do očí. „Proč si jí ho dávala?!“
Darla bleskově nasadila nic neříkající výraz a jakoby nic pronesla: „Co by… jen tak.“
Smýkl s ní a sevřel její ladný krček. „Snad si nemyslíš, že mi můžeš takhle sprostě lhát?!“
Sežehla ho pohledem, ale o nic víc se nepokusila, věděla totiž, že teď není hodno si s Angelusem zahrávat.
„Dobrá, byl to úplatek!“ přiznala.
„Úplatek za co?“ obdařil ji dalším z mnoha jeho ledových a bezcitných pohledů.
„Za to, aby odsud vypadla! Od té doby, co je tady, to nejsi ty! Jakoby tě očarovala!
„Nebuď směšná,“ sykl.
„Můj milý, aspoň si to přiznej, máš pro tuhle cuchtu slabost! Dohání tě k šílenství!“ Darla už ječela.
Angelus se zadíval na Buffy, ta se od chvíle, kdy vstoupil do místnosti nepohnula. Po chvíli zatřepal hlavou, vrátil s pohledem k upírce a pronesl: „Tvé tvrzení je nesmyslné, lásko! A pokud jde o tebe,“ promluvil k Buffy, ale přitom stále rentgenoval pohledem Darlu. „Tohle,“ zamával náhrdelníkem, „nikdy nedostaneš! Nic z mého majetku ti nepřijde pod ruku!“
Přešel k Darle a šperk jí připjal k hrdlu, na který jí lehce políbil a přitom tiše zašeptal: „Chceš důkaz, že je mi úplně ukradená?“
Zachvěla se očekáváním a dychtivě přikývla.
Angelus od ní ustoupil: „Vezmi si ji… Je tvoje.“ 
Darla na nic jiného nečekala a vrhla se k Buffy. Ale ve stejnou chvíli, kdy nasadila bojovnou tvář, cítila, jak ji postava v černém popadla a strhla na opačnou stranu.
„Zatraceně…“ zuřil Angelus. Ale v půli věty mu došly slova. Věc, co zadržela Darlu… byl to muž! Bylo to jakoby se díval do zrcadla! Snad jen délka vlasů neodpovídala a cizinec byl možná snědší, ale jinak… jinak to byl celý Angelus.
„Kdo jsi?“ podařilo se vyhrknout stále paralyzovanému upírovy.
Muž si ho však nevšímal, otočil se k Lizzy. „Buffy, chytej,“ hodil jí dřevěný kolík a dál držel Darlu v šachu. „Víš, co máš dělat!“
Přemožitelka hbitě zachytila zbraň, ale i nadále se nehnula z místa. Němě, stejně jako oba upíři, zírala na Angela. 
„Ty ho znáš? To je ten hajzl, co měl napadl?“ zasyčel upír.
„Buffy, musíš! Sama jsi ho slyšela, on ti ho sám nedá! Tohle je jediná možnost a ty to víš!“
„T-to nemůžu! Já to neudělám!“ vrtěla hlavou.
„Neuděláš co?“ zajímal se Angelus! 
„Buffy! BUFF! Podívej se na mě! Ty musíš, jinak nic z toho co znáš nebude… Will, Xander, Giles… Dawn!“
Přemožitelka sevřela prsty kolem kolíku. 
Angel měl pravdu. Tady nejde jenom o ní a o její city! Musí myslet na celý svět! Na všechen život…
Odhodlaně se zadívala do čokoládového víru a přikývla. Zaujala bojovný postoj a naznačila protivníkovi, aby se jí postavil.
„Ale, ale malá šedivá myšička by se chtěla prát?“ posmíval se jí upír.
Dívka se pousmála. Angel si pomyslel, že tohle je po hodně dlouhé době jeho přemožitelka… Takhle si ji pamatoval. Jedním tupím úderem zpacifikoval Darlu, položil ji na pelech a se založenýma rukama pozoroval okolo sebe kroužící dvojici. Vzpomněl si na okamžik, kdy Buff bojovala s Calebem.
„Nikam neodcházej,“ mrkl upír na Angeluse, „jakmile skončím tady s tvou přítelkyní, hodíme řeč.“
Neodolal a prohodil: „Ty prohraješ.“ A založil si ruce na hrudi.
Buffy se střela s Angelovým pohledem a usmála se, spojitost jí neušla.
Angelus nasadil svou pravou tvář a zašeptal: „Tak pojď…“
Opětovně se zašklebila a hbitě se vrhla do víru boje. Ač byl upír zuřivý a rychlý, přemožitelka každý jeho úder vykryla. Dík zkušenostem z mnohých potyček s Angelusem už v minulosti, znala jeho pohyby do posledního detailu. 
„Víc toho neumíš?“ dráždila ho k nepříčetnosti. S hurónským zavitím na ni skočil a přitom se nabodl na hrot dřevěné zbraně.
„Kdo sakra jsi?“
„Buffy, přemožitelka upírů… těší mě.“ A zaryla špičku hloub do Angelusova těla. Na tváři se jí mihl vítězný úsměv, avšak vzápětí úsměv vystřídalo zděšení. Setřásla ze sebe upírův prach a očima vyhledala Angela.
Usmál se na ní. „Věděl jsem, že ty to dokážeš,“ šeptl.
„Angele,“ přistoupila k němu a chtěla ho obejmout, ale mužské tělo zprůhlednělo.
„Ne, ne! Počkej! Nějak to zastavíme! Musí existovat způsob, jak…“
„To nic, to je dobré…“ snažil se ji utěšil.
„Ne!“ Ze zelených studánek se spustil slaný déšť. „Takhle to nesmí skončit!“
„Shh… Neplakej… udělala jsi to, co bylo správné.“
Přemožitelka se ani nesnažila zatavit příval slz, jež si nezadržitelně brázdily cestu po zarudlých lících. 
„Už musím jít…“ zašeptal.
„Ne, počkej…“
„Buffy, ty víš, že tě miluji… víš, že bych ti nikdy nechtěl ublížit… Víš to?“
„Vím,“ popotáhla.
Bylo vidět, že mu spadl kámen ze srdce.
„Taky tě miluju, Angele! Celou svým srdcem… víš to?“
„Vím,“ ozvala se ještě odpověď a muž se rozplynul.
„Nééé!“ Buffy se zhroutila na studenou podlahu a třásla se nezadržitelnými vzlyky.

Najednou blondýnku obklopila nepropustná tma. Letěla mimo čas a prostor, až dopadla na kamennou podlahu. Byla v nějakém starém chrámu s vysokými stěnami.
„Povstaň, přemožitelko.“ 
Vzhlédla, před ním stálo snad pět postav zahalených v lehkých hábitech. Nejblíže k ní stála žena, která k ní promlouvala. „Splnila jsi zadaný úkol. Jsme ti vděční… Můžeš si…“
„Víte, co chci! Víte, po čem toužím!“ nenechala ji dívka domluvit.
„Jak se opovažuješ…“ promluvil muž v zadu. Žena v bílém ho však zadržela gestem ruky.
Otočila se zpět k Buffy, která ani nedýchala a čekala na její odpověď.
„Ano, víme…chceš Angela zpátky.“
Přikývla.
„Tuhle jedinou věc nemůžeš zvrátit!“
To už na ni bylo moc. Nevydržela to a hlasitě vybuchla: „Né že to nejde! Vy nechcete! Pohráváte s našimi životy a baví vás to! Jak já vás nenávidím! Kdybych jen mohla, na místě bych vám setřela ty vaše samolibé úšklebky!“
„Ty mrzký, lidský červe…“ ozval se opět muž v zadu. „Jedním lusknutím prstu bych tě smetl z povrchu zemského!“
„Tak na co čekáš?! Udělej to! Udělej!
Žena se pousmála: „Takhle jednoduché to nebude. Ty i nadále budeš svůj život. Jestliže po jiné věci netoužíš – tvá chyba.“ Mávla rukou a blondýnku v tu chvíli pohltil vít nepropustné mlhy. 

„…má pravdu Will, už je tam dlouho. Měli bychom…“ Giles zmlknul, neboť těšně vedle něj dopadla na zem přemožitelka. 
„Buffy,“ vyjekli všichni unisono.
Willow pomohla své kamarádce na nohy. „Jsi v pořádku?“ Buffy se jí však vrhla kolem krku a nezadržitelně se rozeštkala.
Bývalý knihovník se podíval na Xandera, bylo jim jasné, co to znamená. 
Buffy sice splnila úkol, ale musela přitom zabít Angela.

o 2 měsíce později

„Dobře, dobře, Gilesi… ano, projdu to tam! Ne, nepotřebuju… uvidíme se zítra,“ dívka zaklapla mobil a nevěřícně zavrtěla hlavou. 
Člověk by řekl, že si myslí, že je mi zase 16!
Přidala do kroku a prošla otevřenou hřbitovní branou. V kapsy nahmatala kolík a bezcílně zamířila jižní pěšinou k Smithově hrobce.
Tiše si hvízdala, když se někde za ní ozvalo zašustění listí. Zastavila a připravena vrhnout se na upíra. Prudce se otočila a máchla zbraní. V půli pohybu ji však zastavila jiná ruka. Blondýnce šokem vypadl kolík z ruky, chtěla o krok ustoupit ale noha zavadila o nějakou překážku a Buffy upadla.
Muž se oslnivě usmál a nastavil přemožitelce ruku. Ta se však neměla k sebemenšímu pohybu. 
„Já nekoušu,“ prohodil. 
Buffy se konečně vzpamatovala. Z očí jí vytryskly slzy a ona přijala jeho dlaň. Byla chladná, to bylo jedno. 
Pohltili jí nečekaná úleva s nekonečnou radostí… Na mysl jí přišlo milion otázek, zaplašila je však, neboť muž v dlouhém černém kabátě se k ní sehnul a vášnivě ji políbil.
Po dlouhé době se cítila spokojená a v bezpečí… A ač věděla, že je to jen další začátek zamotaného příběhu, bylo jí to jedno! 
On byl tady a to znamená, že může doufat, že jednou, ať už by to bylo ta sto let, se Angel objeví u jejích dveří zahalen slunečními paprsky…

Síně Sil

„Nechápu! Ty jsi ho vrátila? Proč?“
„Sám jsi říkal, že se nudíš?“
Muž se zatvářil překvapeně. „Pokud vím, prohlásila jsi, že už toho zažili dost, že on si zaslouží klid…“
„Hm, ano… ale to bylo včera… dneska mám chuť na menší tragédii a tihle dva jsou v tomhle žánru nepřekonatelní…“

 

KONEC